21. 04. 1989
Technologie výroby času
Technologie výroby času aneb Protofilosofie prostoru a času
1989 (c) Jan Fikacek
Warning! Prednaska je predrevolucni, stara 7 let, a vidim v ni daleko vice chyb a nesmyslu nez jinde. S nekterymi pasazemi ted uz vyslovne nesouhlasim. Navic jsou nekde poruchy souvislosti textu. Nekdy se k tomu vratim a zrediguju to.
Zacneme prednasku vykladem o casu a to utokem do sameho centra tohoto klubka problemu. Fyzika, filosofie a vsechny dalsi vedy maji cas od casu problem s casem. Ptejme se proc. Je to vlastne proto, ze vsechny tyto discipliny ho bezne pouzivaji (nektere dokonce kvantitativne exaktne) a pritom maji mnohdy jen nezretelne tuseni, co to je. Uvazovanym utokem do centra tedy bude snaha odpovedet na prostou otazku: Co je cas?
Je to metodicky zajimave, ze nam v tomto smeru muze leccos objasnit mereni casu a jeho historie. (Hovorime sice tady o mereni casu, jak se bezne tyto procesy oznacuji, ale nejde o mereni casu, ale mereni pohybu casem, ale z rozboru konkretnich metod pochopime, o co jde).
Lide uz odedavna potrebovali merit ruzne pohyby a k tomu si konstruovali pristroje a zarizeni, ktere nazyvame hodinami. Principy techto hodin byly velice odlisne (svicka se stupnici, presypaci hodiny, hodinovy stroj, kmity atomu ...) Mnohdy take pouzivali jako hodin prirozenych prirodnich jevu - cykly slunce - rocni doby, denni zdanlivy cyklus ... Vsechny tyto jevy a pristroje pres svou rozmanitost maji neco spolecneho a podstatneho. A to zjevny, snadno pozorovatelny pohyb (po uprave). K mereni delky nepotrebujeme neco, co se vnejskove pohybuje.
Konstatujeme, ze mereni muze probihat jen tehdy, kdyz mereny i merici jev maji neco spolecneho a to nejen principialne (materialni jednota sveta - tedy vse ma se vsim neco spolecneho), ale i subjektivne pozorovatelne (odtud subjektivita mereni - coz uz naznacuje, ze ani cas neni absolutne objektivni). V nasem pripade se tato tautologie projevuje tim, ze pohyb nelze merit nicim jinym nez dalsim pohybem. V tomto smyslu je-li cas mirou jinych pohybu, nemuze byt nicim jinym, nez pohybem urciteho druhu.Do urcite miry intuitivne chapeme, ze cas vystupuje prostorove amorfne (coz ovsem kritizuje jiz STR). Jinak receno, z pohybu, ktery ma byt casem nas zajima pouze ta "neprostorova" cast.
Ze ale toto neprostorove pojeti casu je vlastne chybou, i kdyz je hluboce zakoreneno ve vedomi lidi, o tom nas presvedci STR, ktera tvrdi, ze casove udaje jsou zavisle nejen na pohybu, ale dokonce i pouhe vzdalenosti pozorovatele a telesa, tedy na prostorovych souradnicich a jejich zmene.
Hledejme ale nyni ten pohyb, jehoz "neprostorova" "polovina" je nasim fyzikalnim casem (pridavna jmena jsou doplnena umyslne, coz za chvili bude jasne). Smer hledani nam pomuze urcit OTS. Otazkou totiz je, je-li nejaky pohyb, ktery nalezneme v pohybech vsech procesu pouzivanych jako hodiny. A obecna teorie systemu napovida svym faktem, ze jednota systemu je v jeho vazbach a take tim faktem, ze vazby jsou vzdy kvalitativne nizsi nez prvky. (Clovek a jeho projev, pri pohybu informace smerem od cloveka dochazi ke ztrate informace a zpozdeni).
Nami hledany pohyb musi byt tedy kvalitativne nizsi (resp. v limitnim pripade kvalitativne roven) nez vsechny pohyby uzivane pri "mereni casu".
Z toho, ze je kvalitativnim zakladem nam znamych pohybu, tj. vsech co zname, vyplyva take jeho vseobecna platnost (ovsem pouze relativne pro urcitou oblast). Jak totiz ukazala jiz STR, nemuze jit o cas absolutni,
tj.:
# platny pro celou realitu (tj extenzivne neomezeny)
# nemajici tedy hranice platnosti
# nemajici hranice sve existence (tento relativni cas tedy musel vzniknout (big bang) a musi zaniknout - Hegeluv historicky princip)
# platici pro vsechny kvalitativni urovne (tj. neomezene ve smyslu intenzivnim)
# absolutne rovnomerny
Nami hledany cas (ostatne jako kazdy jiny) je tedy pouze relativne absolutni. Tedy "zdanlive" absolutni v nejake oblasti. Tedy :
# plati v extenzivnich hranicich dane oblasti, mimo ni ne
# plati v intenzivnich hranicich dane oblasti (systemu) mimo ni ne
# v techto hranicich je smysluplne na nej vztahovat vsechny pohyby.
Hledejme tedy hranice tohoto casu. Nektere zname dobre. Schvarzildovym polomerem cerne diry je uzavren prostoro-cas. Tedy je to i hranice naseho fyzikalniho casu. Cim je zvlastni tato hranice? Teoreticky si dovedeme predstavit teleso o takove gravitaci, ktera zajme kazdou elementarni castici s nenulovou klidovou hmotou porad to jeste nemusi byt cerna dira. Cerna dira je to od toho okamziku, kdy uz tento objekt krome tunelovych efektu) nepusti uz ani castice s nulovou klidovou hmotnosti - tj. fotony. Uvedomme si zretelne, ze tady rikame, ze uzavrit casoprostorovou hranici, znamena prave nepropustit uz fotony. Tedy uzavrena casova oblast je uzavrena fotonova oblast.
To byla prvni hranice. Hledejme tedy dalsi fotonove uzavrene hranice a pokusme se je povazovat za casove uzavrene, vymezujici casovou oblast. Nejvetsi z nich je zrejme nase metagalaxie (MGX) tj. nam znamy vsmir jako celek. A pripomenme si nazory nekterych fyziku, kteri tvrdi, ze cas je rozpinanim MGX.
Treti hranici je sam foton, jehoz casti se jiny foton zcela stat asi nemuze, neni v jeho strukture - i kdyz jinak jsou to bosony viz laser. A to uz je hranice nejen extenzivni, ale i intenzivni.
Hledejme ted hranice jinak. Zeptejme se, co se stane, kdyz tuto casovou hranici prekrocim, tj. prekrocim hranici platnosti tohoto casu a presto se v tomto case snazim merit. Bude dochazet zrejme k nesmyslum, k paradoxum, obraceni toku casu, naruseni kauzality atp. Zname takovy pripad? Zname - jde o tachyonovy paradox. Co musime udelat, abychom se mu vyhnuli. Jednoduse staci pohybovat se maximalne rychlosti svetla. To je take hranice naseho casu.
A zeptejme se ted posledni otazku pred finale, na jakyze to pohyb vztahuje STR, ta novodoba teorie case (ale nejen casu) vsechny ostatni pohyby, co je to v te odmocnine:
sem vzorec
Co je to za pohyb, pri kterem se cas prave zastavi, ktery je tedy zaroven hranici vzniku i zaniku casu (stojici cas je neexistujici cas).
Skutecne u kazde hranice narazime na fotony a jejich rychlost svetla. Zkusme tedy pohyb fotonu rychlosti svetla povazovat prave za nas cas, a jestli to vezmeme v makromeritku, pak to muzeme chapat jako rozpinani MGX, ktera se rozpina a vytvari timto prostor a cas prave rychlosti c.
Vsechny procesy, ktere jsme pri mereni nejakych pohybu pouzivali tedy pouze zastupovaly pohyb fotonu - cas. Jasne si vsimneme jeste jednoho faktu, ktery bude v dalsich prednaskach dulezity. Pohyb fotonu je tim, ktery tvori nejen nas cas a prostor, ale take hmotnost - nepohybujici se foton je foton s nulovou hmotnosti. Skoro to vypada tak, ze foton je "bodem" vzniku vsech zakladnich fyzikalnich vlastnosti - samozrejme treba take energie (E=m.c2 energii ma to, co ma hmotnost).
Abychom nemuseli neustale pouzivat obratu nas fyzikalni cas, pojmenujme si tento po fotonech - elektromagneticky cas (elmg). Jako ilustraci pravdepodobne spravnosti naseho vysledku si uvedme zajimany fakt toho, jak prozatim skoncil vyvoj fyzikalni jednotky casu. Historicky vyvoj casovych jednotek byl vselijaky a v roce 1900 zacalo treba platit ze sekunda je jakysi dil tropickeho roku 1900. Ale v roce 1960, kdy byla vytvorena soustava SI je sekunda odvozovana, ze nevite z ceho? Samozrejme, ze vite. Z kmitu fotonu, konkretne je to 9 192 631 770 kmitu zareni, ktere prislusi prechodu mezi dvemi velmi jemnymi hladinami stavu atomu cesia 133. Ze by to byla nahoda, ze i jednotky casu se opiraji o foton?
Poperme se ted s otazkou, neni-li drzost davat casu nejake adjektivum. Vzdyt to naznacuje, ze cas neni pouze jeden, ale ze je jich vice. Je to mozne? Clovek spis bude tvrdit, ze existuje pouze jeden cas. Nebo znate nekdo i jiny cas nez elektromagneticky? I kdyz budu tvrdit, ze existuje vice casu, prinejmensim musim pripustit, ze ten elektromagneticky je podstatne napadnejsi nez ty ostatni. A mam-li obhajit to, ze i jine casy existuji v podstate objektivne, musim vysvetlit to, v cem to spociva, ze ten elektromagneticky se nam vsude cpe. Pokusi se o to nekdo? Tady nam kupodivu pomuze fyziologie. Ta tvrdi, ze clovek vnima 90 % informaci zrakem. Co se nam to sem zase cpe. Ja to nerekl, rekla to fyziologie - je to elektromagneticke zareni - fotony. A odtud muze pochazet vyjimecnost elektromagnetickeho casu (ale i prostoru).
Zdanliva vyjimecnost naseho casu je tedy do znacne miry objektivne dana konstrukci nasich smyslu, ale v tomto smyslu je take zcasti zretelne subjektivni. Blizkost Slunce jako rozhodujiciho zdroje energie umoznujici zivot podminila vznik prave forem zivota s fotosyntezou a pak take se zrakovym organem.
Patrejme nyni po dalsich druzich casu, paklize uz tusime, ze nejake dalsi by mohly byt. K tomu by nam byla ohromne uzitecna definice obecneho casu. Zatim disponujeme pouze "definici" elektromagnetickeho casu. Z ni vyjdeme a ptejme se, jake postaveni maji fotony v MGX. Tady je jeden zadrhel v soucasnem kosmologickem modelu, reliktove zareni nevznika na samem zacatku vzniku MX, aby se dalo rici, ze okamzik vzniku fotonu je okamzikem vzniku MGX. Zname ale 3 druhy "cernych der":
# klasicka black hole
# metagalaxie(viz. Krempasky - fyzika str. 696)
# foton
a tak analogie mezi fotonem a metagalaxii je silna.
S jistou davkou odvahy vsak predpokladejme, ze fotony jsou kvalitativne nejnizsimi prvky, ktere disponuji nove vytvorenymi vlastnostmi charakteristickymi pro vznikajici MGX.
Tady obecna definice by mohla znit: Cas je kvalitativne nejnizsi pohyb v danem systemu, jez mimo tento system neexistuje.
Pokusme se ilustrovat ideu mnohych casu nejakych prikladem. Pomerne snadne na zaklade jiz predvedeneho vykladu bude najit obecnejsi cas nez je cas elektromagneticky. K tomu staci prekrocit jiz identifikovane hranice elektromagnetickeho casu. Vezmeme treba foton. Jak dokazala obecna teorie relativity, zakrivuje se draha fotonu v gravitacnim poli. Predpokladame-li i gravitacni interakci jako vymennou, predpokladame tim vlastne gravitony a tedy interakci fotonu s gravitony. Ale to je mozne jen tak, ze graviton interaguje se strukturou fotonu, za predpokladu, ze graviton je kvalitativne nizsi nez foton, tj. nedisponuje nekterou z vlastnosti fotonu. (Do dusledku vzato pri teto interakci dochazi k interakci vsech nekonecne mnoha podrizenych kvalitativnich urovni struktur obou castic, ale na dane rozlisovaci urovni - tj. struktura gravitonu nas nezajima - je to vnejsi interakce gravitonu s vnitrni strukturou fotonu). Jestli se nam podari dokazat kvalitativni podrizenost gravitonu, dokazeme tim tedy, ze graviton pronikl do struktury fotonu, cimz prekrocil jeho hranice, tj. hranice naseho casu a prostoru.
Ukazeme si to na paradoxu cerne diry (Black Hole ParaDoX =BH PDX), cimz si ale ukazeme dalsi priklad proniknuti gravitonu hranici casoprostoru. Cerna dira je objekt, ktery nepropusti ani ty castice, jejichz hmotnost veskera se projevuje aktualne ve vnejsi energii, tj. objekty s nulovou klidovou hmotnosti - fotony. Presto vsak existuji castice, ktere prekonaji uzavreny casoprostor. Temito casticemi jsou gravitony, jinak by black hole nemela gravitaci. Presto, ze Einstein ve sve obecna teorie relativity predpokladal, ze gravitony maji rychlost svetla a hmotnost, bude to zrejme trochu jinak, protoze jinak by gravitony nemohly cernou diru opustit. Skoro to vypada tak, ze graviton ma vetsi energii nez odpovida jeho hmotnosti, ale to bychom pak napadli E=m.c2. Jak to tedy je? Jedine elegantni reseni je nasledovne. Protoze graviton evidentne prekonava casoprostorove hranice, znamena to, ze se vymyka casu, merenemu v sekundach (elektromagnetickemu casu) a take elektromagnetickemu prostoru mereneho v metrech, tim neni pro nej limitni ani rychlost svetla (ma-li o tom cenu vubec mluvit, protoze ta plati v nasem casoprostoru). Pak ale graviton pravdepodobne nedisponuje ani hmotnosti, ktera blokuje prekonani rychlosti svetla u fotonu a dosazeni rychlosti svetla objekty s nenulovou klidovou hmotnosti. Mit hmotnost, jak ostatne napovida specialni teorie ralativity a obecna teorie relativity znamena principialne pohybovat se maximalne svetelnymi rychlostmi. (jednota hmotoprostorocasu obecna teorie relativity a u Planckovy konstanty).
Jeste jedna uvaha svedci pro to, ze gravitony nemaji ani v pohybu hmotnost. Interakcni castice nikdy nemaji tu vlastnost, kterou maji interagujici objekty a ktera je prave emituje. Je to ekvivalentni tvrzeni, ze vazba je vzdy kvalitativne nizsi nez prvky, ktere spojuje (tedy chybi ji prave ta vlastnost, ktera ji vytvari). Fotony jsou inertni vuci elektromagneticke interakci, tj. foton nema ani naboj, ani neni nositelem magnetickeho polu. Ale to je primo ekvivaletni tvrzeni, graviton nepodleha interakci, kterou sam prenasi, tj. gravitaci. Tj. nema hmotnost. Jako interakcni castice mezi dvemi gravitony se nemuze pohybovat graviton, coz je pochopitelne.
Graviton tedy nedisponuje vlastnosti, kterou disponuje foton, tj. hmotnosti. Tim jsme dolozili kvalitativni podrizenost gravitonu vuci fotonu, cimz jsme podporili myslenku proniknuti gravitonu do struktury fotonu. Jak vidime na techto dvou prikladech, graviton lehce prekonava hranice elektromagnetickeho casu a prostoru (je predpoklad, ze i hranice metagalaxie - to je predstava supergalaxie (SGX) jako ohraniceneho gravitacniho pole). Presto se ale pohybuje, takze se musi pohybovat v obecnejsim case. Nazveme si ho tedy gravitacnim casem (gr) a jeho prostor gravitacnim prostorem.
Gravitony se tedy pohybuji v gravitacnim prostorocase a ne v elektromagnetickem, coz take vysvetluje to, ze gravitaci nelze odstinit v elektromagnetickem prostoru.
Casu je principialne nekonecne mnoho, stejne jako systemu, ve kterych existuji. Uvedme si ted nekolik pristupnejsich prikladu.
Napriklad cele modelovani ale potazmo i cela matematika je vlastne relativne autonomnim svetem s vlastnim casem. Kdyz pocitac modeluje rozpinanimetagalaxiema to smysl pro cloveka jen potud, pokud tento model je vytvoren v autonomnim case, ktery je podstatne rychlejsi, nez cas elektromagneticky. Protoze v tomto modelovem case je mozne nechat MGX rozepnout treba za den nebo rok, ale nechat ji rozpinat 18 mld let by asi postradalo smysl. Kazda predpoved je vlastne modelem v autonomnim case.
Embryo ma take svuj vlatni cas, ve kterem rychle stihne v ontogenezi to, co fylogeneze stihla za miliardy let (vsimneme si, ze cas embrya i casmetagalaxie se postupne zpomaluje, embryo zacalo biologickym velkym treskem. Posledni priklad - ekonomicky cas. Pokusme se dolozit platnost predstavy mnohych casu na konkretnich prikladech. Presneji jistou opravnenost muze mit tato hypoteza tehdy, jestli se ji podari nektere problemy vysvetlit lepe, nez predchazejicim predstavam.
Vezmeme tachyonovy paradox (podle predchazejiciho vykladu muzeme vzit konkretni druh tachyonu - gravitony).
Vezmeme nejdrive pripad, kdy budeme merit cas pohybu telesa pohybujiciho se podsvetelnou rychlosti. Mejme tedy body A a B a predpokladejme, ze budeme celou zalezitost pozorovat z bodu B. Je libovolne, odkud pozorujeme, protoze soustavy A i B jsou nejen inercialni, ale dokonce vuci sobe maji nulovou rychlost, takze vsechny merene casove intervaly budou stejne. Synchronizujme hodiny v A a B z hlediska bodu B, to znamena, ze pri pozorovani z bodu B jsou oboji hodiny presne stejne. Kdyz se ale podivame na vec z bodu A, zjistime, ze hodiny synchronizovane nejsou. Jak je to mozne? Hodiny v bode B, pozorovane z bodu A se zpozduji.
Klasicka odpoved by znela. Da se to vysvetlit tim, ze pri synchronizaci z bodu B musime svetelny signal z bodu A poslat v 11.59.59 a v tom case hodiny v bodu A musi uz ukazovat 12.00.00. Totiz tu jednu vterinu absolutniho rozdilu potrebuje svetlo, aby dospelo do bodu B.
Jenze v tomto vykladu se jiz neuvedomele disponuje dvemi casy, ktere se nerozlisuji. Jak muze pohyb fotonu potrebovat nejaky elektromagneticky cas, kdyz ten pri jeho pohybu stoji?!? Jak muzeme podle klasickeho pojeti tvrdit, ze na vzdalenych hodinach vidime minulost?
Synchronizace probehla spravne, ale pouze v case STR, tj. v elektromagnetickem case, a protoze je rychlost synchronizacni informace - fotonu - konecna, je soucasnost pro kazdy bod relativni, vlastni, ale elektromagneticky skutecna. Je to tedy relativni synchronizace. V bode B je realna (elektromagneticka) skutecnost, ze oboji hodiny jsou stejne. Jinde to pravda neni. Tato pravda je tedy pouze relativni a vztahuje se k tomu kteremu bodu.
To, zacneme tvrdit, ze ty vzdalenejsi hodiny vidime v minulosti, je vlastne jiz prechod do kvalitativne nizsiho casu, tj. take s principialne rychlejsim prenosem synchronizacnich informaci (treba pomoci tachyonu - gravitonu). Ale v nejcistsim pojeti je to vlastne myslenkovy prechod do hypercasu, jt. absolutniho Newtonovskeho casu, kde synchronizacni informace (tedy pohyb, ktery je casem) se deje nekoecnou rychlosti. Pak kazda synchronizace je absolutni, pri pozorovani ze vsech bodu stejna a ziskavane informace jsou v tomto smyslu absolutne skutecne.
Vsechny situace budeme dale pozorovat v tomto hypotetickem hypercase, coz si budeme moci myslenkove dovolit. Budeme se branit posuzovani situaci v elektromagnetickem case, tedy case TR, jak ve skutecnosti pozorujeme, pozdeji si vysvetlime proc. Pro jednoduchost vykladu budeme z bodu A soucasne (v hypercase) vysilat pohybujici se teleso i elektromagneticky synchronizacni signal, resp. signal, ktery udava, kdy bylo teleso vyslano, coz je totez.
Pri vyslani subsvetelneho telesa, prijde elektromagneticky synchronizacni signal do bodu B drive nez vyslane teleso, coz vlastne znamena, ze teleso prekona vzdalenost v kladnem case. Je to normalni situace.
Jestlize je pozorovanym objektem foton, pak dorazi soucasne se synchronizaci, coz pri vyjadreni v elektromagnetickem case znamena, ze pohyb se udal v nulovem case. Ovsem dobre pochopime, ze v hypercase teleso dospelo do cile v kladnem case.
Zajimava je situace pri vyslani tachyonu. Tachyon totiz dospeje do bodu B drive nez tam dorazi synchronizacni elektromagneticky signal, stanovujici vlastne nulovy elektromagneticky cas. (Tedy mereno v elektromagnetickem case, tachyon dosahne cile v zapornem elektromagnetickem case). Tedy v elektromagnetickem case drive, nez byl vyslan. Je to kauzalni paradox.
Z hlediska hypercasu vsak k zadnemu paradoxu nedochazi. Jen jedna castice je rychlejsi nez druha. V tomto pripade, ale brat pomalejsi castici jako tu, na kterou se ma vztahovat pohyb rychlejsi je chybny krok. Rychlejsi castice se vymyka elektromagnetickemu casu a proto je mozne bud vse posuzovat v hypercase nebo merit pohyb fotonu v tachyonovem case. Ten je kvalitativne nizsi a tim obecnejsi nez elektromagneticky. Kazda castice, jejiz pohyb je zakladem casu dane kvality, nese "na svych prsou" mulovy cas dane kvality, tedy soucasnost dane kvality.
V tomto smyslu je ale chybne i tvrzeni, ze vzdalene objekty ve vesmiru pozorujeme vlastne v minulosti, jake byly kdysi. Neni to pravda, pozorujeme je v elektromagneticke soucasnosti. Jen v kvalitativne nizsich casech by se dalo rici, ze informace jsou zpozdene. Ale to je zatim mene skutecne, nez elektromagneticke hledisko, protoze vse zatim pozorujeme elektromagnetismus.
Toto pojeti casu vytrhne i trn z paty v pripade velkeho tresku. Jde o to, ze je jasne, ze soucasne s metagalaxii vznikl i cas. To by ale znamenalo, ze nebylo nic predtim, ze jde o vznik sveta. Uz fyzici tvrdi, zemetagalaxie vznikla s kondenzatu zvlastnich bosonu - Higgsovych castic. Ale tyto castice musely realizovat nejaky dej, aby vznikla MGX. Ale i kdyby fyzici tuto hypotezu nemeli, je mozne, aby z nepohybu vznikl pohyb, tedy ze stavu bez casu vznikl cas? To je zrejmy nesmysl, kritizovany uz Aristotelem u Platona (z nehybnych ideji pohyblivy svet).(Od niceho prece nemuzeme bez aktu stvoreni dospet k necemu, i kdyby to neco bylo jakkoliv male).
Vyjdeme-li z predstavy SGX, ve ktere plati obecnejsi cas,nez v MGX, ktera je casti supergalaxie je situace jednoducha. V supercase vznika se vznikem metagalaxie i elektromagneticky cas, vyviji se a se zanikem metagalaxie take zanika.
Kdyz ted mame celkem zretelne vyjadreno, co je to obecny cas a co je to cas elektromagneticky, muzeme pomerne snadno pochopit nektere jeho vlastnosti.
Vratme se jeste jednou k relativnosti casu. Relativnost casu spociva uz take v tom, ze konkretni pohyb treba fotonu, ktery je pro vsechny kvalitativne vyssi pohyby casem, prestava byt casem tehdy kdyz ztraci obsah, tedy tyto kvalitativne vyssi pohyby. (O neco patrnejsi to bude v pripade prostoru a jeho obsahu.). Uz ani pro pohyb fotonu pochopitelne nemuze byt casem, protoze tu jde o uplnou tautologii. Takovyto tautologicky cas se projevuje zdanlivou nemennosti sveho pohybu (C=konst.), coz z hlediska obecnejsiho casu je samozrejme jinak, rychlost svetla je z jeho hlediska nekonstantni, promenliva a podle znameho vztahu V = -c2 je zavisla na gravitacnim potencialu, treba nejen cele MGX. (VMGX neni prostorove nekonecno, proto jde pouze o relativne absolutni potencial nevztazeny k nekonecnu, ale k "polomeru" MGX.)
Podivejme se z hlediska tohoto pojeti casu na vlastnosti casu. (Jde vlastne o diskusi ba polemiku s knihou Meljuchin S.T. a kol. Filozoficke otazky prirodnych vied,Bratislava, Pravda 1987 str. 174..) Jak je to s objektivitou casu. Cas je v podstate objektivni, protoze fotony a jejich pohyb existuji objektivne. Hovorime o casu elektromagnetickem. Uz to samo o sobe poukazuje na to, ze cas neni zcela, tedy absolutne objektivni. My si prece jen muzeme vybrat, v jakem case budeme zkoumat nejaky proces. Ze jsme soucasnym stavem znalosti a historickym vyvojem vnimani v podstate nuceni, abychom pouzili cas elektromagneticky, je sice pravda, ale neni to absolutni nutnost. Celkem volne muzeme zvolit nejaky kvalitativne vyssi cas nez cas elektromagneticky a obcas take pouzivame hypercas, tj. vlastne Newtonovsky absolutni cas (vzdalene hvezdy vidime v minulosti jenze absolutniho casu).
Tam, kde existuje elektromagneticky cas, existuje i potencialne nekonecne mnoho kvalitativne nizsich casu a je jen otazkou casu, kdy si je natolik osvojime, ze budeme moci volit, ktery z nich pouzijeme - pri praktickych pozorovanich vlastne jaky druh castic k pozorovani pouzijeme.
Proste elektromagneticky cas je natolik objektivni jako foton a jeho pohyb. Principialne tedy nakolik je objektivni foton v pohybu jako casoprostorovy system. A pri identifikaci systemu v minule prednasce jsme si predvedli, ze krome objektivnich urceni sem vzdy musi zasahovat i aktivita subjektu. Elektromagneticky cas, ostatne jako kazdy jiny cas (krome hypercasu) je tedy relativne objektivni, pomerne objektivni nebo-li v zasade objektivni. Rozhodne ne zcela objektivni. To ostatne plati o vsem co existuje s vyjimkou reality jako celku. (Poznamka z hlediska roku 1996. I realita jako celek je relativni, ale my to jen stezi muzeme odhalit.)
Kant prehnal miru subjektivity casu a ziskal z nej apriorni naziraci formu.
Jak rozumet tvrzeni, ze cas je atributem hmoty. Atribut je nutna, neoddelitelna vlastnost. A videli jsme, ze zrejme existuje forma hmoty, ktera neexistuje v elektromagnetickem case. Nas fyzikalni, tj. elektromagneticky cas, nemuze byt tedy vseobecnou formou existence hmoty.
Na druhe strane pro kazdy pohyb existuje kvalitativne nizsi pohyb, ktery je jeho zakladem a z nejz ten vyssi vznikl synergickym efektem. Tedy kazdy pohyb se deje v case urcite kvality. Tedy ne elektromagneticky cas, ale obecne jakykoliv cas, obecny cas je atributem hmoty.
Rovna se to vlastne tvrzeni, ze vzdy existuje obecnejsi pohyb, nez ktery prave studujeme a ten studovany je jeho specialnim pripadem. A tech stupnu je principialne nekonecne.
Kazdy system typu proces (v diskretnim pojeti - vznikl a zanikne) je tedy prvkem extenzivnejsiho systemu typu proces.
Prazdny cas - vratme se jeste k tomu problemu. Cas v danem systemu, jak jsme jiz uvedli, je pohyb, na ktery vztahujeme. Tento pohyb se stava casem presne v tom okamziku, kdy na nej vztahneme prvni pohyb, ktery merime, tedy presne v tom okamziku, kdy je pouzit jako meritko jineho pohybu. Pohyb fotonu v pripade elektromagnetickeho casu je stale stejny, at uz je casem, ci nikoliv, Ale casem je tehdy, kdyz je meritkem. Odtud je patrne, ze prazdny cas neni uz casem, protoze nema byt pro co casem (obdobne u prostoru). Einstein: "Casoprostor neexistuje sam o sobe, ale jen jako strukturni vlastnost pole."
Paradox dvojcat
(poznamka mimo - ihned po "definici" casu "definovat" prostor a pak analyzovat vlastnosti prostorocasu) - potazmo hmotoprostorocas
Ptejme se ted stejne jako u casu: Co je to prostor? Je to substance nebo vlastnost? Mimochodem u druhe otazky tusime, ze tento rozdil neni absolutni, protoze (z minule prednasky) vime, ze kazdy system typu objekt neni nic jineho nez mnozina vlastnosti (a vazeb mezi nimi). (Aplikujme tuto anologii na system typu proces a jeho vnejsi projevy zvane ? / - vnejsi projev systemu typu objekt je vlastnost/).
Obdobne jako jsme v pripade casu pochopili, ze cas je meritkem pohybu, obdobne v analogii muzeme predpokladat, ze prostor neni pouze ramcem pro existenci objektu, ale, ze je take meritkem jejich rozmeru a uz toto samo poukazuje na urcitou jednotu prostoru a teles. Aby mohlo dojit k mereni, je nutne, aby vztah mereni byl jednak tautologii, tj. vztahem tehoz, ale zaroven musi byt vztahem odlisneho (mereni je totiz rovnice, ktera tvrdi, ze merene = x. jednotka - leva strana se od prave lisi a presto je mezi nimi rovnitko).
Jednoty je mozne dosahnout jedine tak, ze dva systemy maji spolecnou alespon jednu (a tim vsechny nizsi, tech je nekonecne) kvalitativni) uroven ve sve strukture. Tato spolecna kvalitativni uroven je nizsi nebo maximalne rovna systemovym kvalitativnim urovnim (viz identifikace systemu v minule prednasce) obou systemu v mereni, tj. mereneho (objekt) a mericiho (prostor). Je-li primo prostor mericim systemem, je situace specificka. K prostoru se totiz vztahuji vsechny telesa v nem obsazena. A meritkem vsech teles v prostoru muze byt jen neco, co je kvalitativne nizsi (max. rovna) nez systemove (tj. celkova) uroven techto teles, tedy kvalitativne nizsi nez kazde teleso, i kvalitativne nejnizsi z nich. Problemy s tim, kdyz vztahujemekvalita nizsi uroven na kvalita vyssi uroven uz jsme videli u casu - tachyonova paradox (? paradoxni cas), resp. uroven na sebe samu- paradox konstantni rychlosti svetla (tautologicky cas)
V tomto pojeti je prostor system, ktery extenzivne, v makro i mikrosmeru omezuje telesa. V makrosmyslu je vsechny zahrnuje, v mikrosmyslu kvanta prostoru jsou "mensi" nez telesa (u vlastniho prostoru dokonce jsou kvanta prostoru ve strukture teles). Prostor je zaroven spodni intenzivni (kvalita) hranici v nem existujicich teles.
Pokusime se, obdobne jako u casu, pochopit co je to nas fyzikalni prostor. Argumentace bude obdobna jako u casu - staci nalezt hranice: metagalaxie jako celek, cerna dira, foton, rychlost svetla (kontrakce kazde konecne delky na nulu). Pri prekonani rychlosti svetla se dostaneme do sveta imaginarnich delek, metagalaxie rozpinanim prostor vytvari, u cerne diry je uzavren casoprostor. I prostorova hranice je tedy hranici prave pro fotony a je-li tomu tak, pak sam foton je take hranici a zaroven kvantem naseho prostoru, tedy elektromagnetickem prostoru.
Elektromagneticky prostor pak je system, jehoz systemova (celkova) uroven odpovida cele metagalaxiea jeho prvky jsou fotony. Jeste jsou v nem diry jako ementalu, zpusobene cernymi dirami.
Kdyz se zpetne vratime k vymezeni elektromagnetickemu casu jako systemu, tak zde take potrebujeme dve urovne - rozpinani metagalaxie (systemova) a pohyb fotomu (prvkova a tim zabranime hlubokomyslnym uvaham na tema, co je elektromagneticky cas, jestli rozpinani cele metagalaxie nebo pohyb fotonu.
- parafraze na Formankuv vyrok v Uvodu do kvantove teorie - hlubokomyslne uvahy na tema: "Co je elektron - vlna nebo castice." - o tom )uvahu priste kupodivu povedeme, tyto uvahy. Tvrzeni "Formankovy autority" totiz nestaci jako dukaz nesmyslnosti teto otazky. Kupodivu dostaneme obdobnou odpoved jako v pripade elektromagnetickeho casoprostoru - je to oboji a ani jedno.
Explicitne jsme si vyjadrili obsah Einsteinova tvrzeni o relativnite prostoru. Prostor neni relativni jen v tom, ze se muze kontrahovat (STR) nebo zakrivovat (obecna teorie relativity), ale take tim, ze ma hranice a neni vseobecne platny pro celou nam znamou realitu, ale jen pro nasi MGX. Je relativni take tim, ze je kvantovan fotony, a v jejich strukture jiz neexistuje. Je relativni i v case, tj. vznikl, meni se a je hoden zaniku. (O zaniku prostoru, presneji prostorocasu vsak nemuze filosofie, jak to vypada rici vic, nez ze jen musi zaniknout. Jakym zpusobem, to uz je na fyzice. Nelze z hlediska filosofie tvrdit, ze metagalaxie se opet smrsti.)
Prostor je v nasem pojeti doslova jeden druh hmoty a tak tvrzeni, ze prostor je formou existence hmoty muzeme vzit doslova a tvrdit, ze je formou hmoty.
Protoze je ale elektromagneticky prostor relativni (a vse je relativni - Einstein), tj. mimo jine neexistuje vsude a prostor je pry vseobecnou vlastnosti hmoty, musime predpokladat, ze existuje obecnejsi cas nez elektromagneticky. Na prikladu paradoxu cerne diry jsme si ukazali jeden obecnejsi cas nez elektromagneticky a z techto duvodu predpokladejme obecnejsi prostor nez elektromagneticky a to gravitacni. Neni nutne predpokladat, ze kvalitativni vzdalenost (pocet kvalitativnich urovni mezi dvemi zkoumanymi +1) je jednotkova, tj. ze mezi (kvalita mezi nimi) nimi neexistuje jiny druh prostoru. Takoveto konkretnosti jsou snad jiz v kompetenci fyziky.
Relativnost gravitacniho prostoru nas nuti predpokladat dalsi prostory, potazmo nekonecne mnoho prostoru az po absolutni prostor (hyperprostor), cemuz se realita zase brani zakonem prerustani kvantity v kvalitu (Hegelovou spatne nekonecno plati i pro kvalita odlisne prostory), resp. v tomto smyslu i zakon vse se meni - nemusi byt totiz jen v casovem smyslu, ale i v prostorovem (vse se meni i v prostoru - identifikace systemu v prostoru), pripadne ve smeru kvalitativnich urovni.
U toho se na chvili zastavme. Pokusme se objasnit, co to je byt kvalitativne vyssi resp. nizsi. Staci si vlastne vzit na pomoc synergetiku, jako teorii kvality, presneji teorii vzniku kvality. Vyssi kvalita, paklize vznika na nizsi (ta nizsi je pro ni vlastni), vznika synergickym efektem. A to neni nic jineho nez integrace prvku vazbami. Jiny mechanismus vzniku kvality nezname, nez spojeni casti v celek a tak pohybujeme-li se v ramci vlastnich entit (prostor, cas atd..), pak vztah byt kvalitativne nizsi, odpovida vztahu byt casti.
Je treba upozornit, ze vztah byt casti nejakeho celku se vzdy projevuje na konkretni vlastnosti aditivnim (presneji quasiaditivnim zpusobem - vse je relativni, tedy ani zadna realna aditivnost neni presna, pouze ta matematicka a to jen proto, ze neni realna - Einstein - co je presne neni o realite ) zpusobem. Ale podstata tohoto vztahu neni v zadne konkretni vlastnosti, coz se nakonec projevi tim, ze kazdou konkretni (relativni) vlastnost, jako projev obecneho (absolutniho) vztahu byt casti, musime opustit a na jeji misto "nastoupi" jina vlastnost. Prikladem tady muze byt hmotnost, jako vlastnost elementarnich castic. Zacneme-li u makroteles a jejich vazeb, pak se da temer tvrdit, ze system makroteles je co do hmotnosti roven souctu hmotnosti jeho casti. Uz u jadernych reakci se zacinaji objevovat problemy, a hmotnostni defekt pri kompozici jader z nukleonu zpusobil doslova sok. Tady se fakt, ze slo o "temer aditivnost" a nikdy ne o presnou aditivnost, projevil jiz velmi markantne. Dnes neni dokonce problem, aby jedna cast byla hmotnejsi, nez celek slozeny z nekolika casti - kompozice hadronu z kvarku.
Absolutnost casu a prostoru mimo jine znamena jejich nezavislost na hmote. Jak specialni teorie ralativity tak obecna teorie relativity svymi efekty predvedla, ze existuje mnoho namitek proti tomuto tvrzeni. Zakriveni prostorocasu je dnes nejpouzivanejsim prikladem tohoto vlivu. Dal by se vyklad tohoto problemu mohl ubirat v duchu existujiciho pojeti a vysvetlovat deformaci prostorocasu telesy v nem obsazenymi jako krasny doklad materialismu a nikdo z vas by asi nepozvedl hlas k namitce. V tom pripade pozvedavam hlas k namitce ja.
Podrobneji zkoumejme zjednodusene tvrzeni, ze prostor a cas jsou atributy, tedy vlastnosti hmoty. Toto tvrzeni disponuje slovnikem Newtonovnske klasicke fyziky. Kdyz se pokusime zkoumat, co se v nasem pripade oznacuje jako hmota, dojdeme k tomu, ze to jsou telesa a castice v prostoru obsazena. (rozlisme zde dva obsahy prostoru - prvnim z nich jsou fotony, ktere prostor vytvareji, nazveme je treba obsahem prazdneho prostoru (prazdny prostor neni jeste prostorem, protoze nema byt pro co prostorem) - druhy z nich jsou telesa v nem obsazena, v nasem pripade dokonce telesa, postavena z fotonu, obecne z kvant prostoru a takova zveme vlastnim obsahem prostoru, nebo-li existencnim obsahem prostoru, to proto, ze telesa bez tohoto prostoru nemohou existovat, prostor bez techto teles sice ano, ale pak ho nazyvame jiz prostorem - to je take odpoved na tvrzeni, ze telesa vytvareji prostor - dalsi moznosti druheho obsahu prostoru je jeho nevlastni obsah, tj. takova telesa, ktera nejsou postavena z kvant prostoru, ale jsou z kvant kvalitativne rovnocennych, presto ruznych (oba tyto druhy stejnych kvant - ma jednota sveta), ve zvlastnim pripade navaze nevlastni objekt vazby na urovni kvant prostoru, ktere nejsou existencni pro cely objekt, ale pouze pro jeho nejvyssi (resp. jen vyssi) kvalitu - takovy obsah nazyvame systemovym obsahem prostoru, quasiexistencni obsah - priklady: ryba ve vode, clovek ve vzduchu.).
Ale zpet k zakrivovani. Pokusme se dolozit, ze znama telesa jsou existencnim tj. vlastnim obsahem prostoru. Kvalitativni hranici teles, ktera budeme zkoumat, je obsah prazdneho elektromagnetickeho prostoru, tj. fotony. Z minuleho vykladu predpokladame, ze existuje nizsi (gravitacni) prostor, z nehoz jsou postaveny fotony (jeden z vlastnich prostoru fotonu). Pri vytvareni fotonu, ostatne jako pri tvorbe kazde kvality dochazi k synergickemu efektu, ktery vytvari alespon jednu novou vlastnost (kvalita). Pokusme se vypatrat, ktera to je. (Krome jineho je to elektromagneticky prostor a cas.).
Foton muze existovat pouze v pohybu rychlosti svetla. Je znamo, ze v klidu nedisponuje hmotnosti. Ztrata hmotnosti je tedy zaroven jeho zanikem. Vlastnost, ktera se rodi s jeho vznikem je tedy hmotnost. Alespon zatim neni v podezreni ze vytvareni hmotnosti jiny nez tento zpusob. Muzeme do urcite miry predpokladat, ze takto vznikla kazda hmotnost (pri efektech specialni teorie ralativity je ke zvetsovani hmotnosti jiz nutna predchazejici nenulova hmotnost). To vytvari domnenku. ze kazda castice, kazde teleso, je vytvoreno nejakym zpusobem z jedineho mozneho zdroje hmotnosti - fotonu a tak by fotony byl stavebnim materialem znameho sveta a telesa vlastnim obsahem elektromagnetickeho prostoru.
Dolozme tvrzeni o fotonech prikladem a uvahou. Je znamo vytvareni castic z fotonu - napr. elektron-pozitronoveho paru. Snad fyzici nepochybuji o tom, ze spin je nejaky druh vnitrniho pohybu castice (spin=prist). (I rotace telesa je dukazem jeho vnitrni struktury, hovori o tom, ze transformace otoceni napr. u koule, ktera by se nijak ve vnejsim pohledu nemela projevit se projevi - a to hovori o tom, ze kazda cast povrchu je neekvivaletni s kazdou jinou a protoze vnejskove je to nerozlisitelne, musi byt rozlisitelne ve strukture). Neni castice s nenulovou klidovou hmotnosti stojatym elektromagnetickym vlnenim, fotonem (resp. nekolika fotony) v kvantove kleci? (Namitkou by tady mohl byt vlastni spin fotonu, ale je spis opakem.
Spin fotonu ma jednu zvlastnost (stejne jako spin neutrin, paklize by i neutrina mela nulovou klidovou hmotnost, byl by nas prostor a cas nikoliv elektromagneticky, ale neutrino-elektromagneticky !!!). To zvlastnosti je orientace spinu souhlasne nebo proti pohybu castice, ktery nelze zastavit - tedy vnejsimu pohybu castice. Muze to vypadat tak, ze spin je tedy soucasti vnejsiho pohybu castice, dokonce protoze spin je tady soucasti vnejsiho pohybu castice, dokonce protoze spin je vazan na hmotnost, pri zastaveni (i podsvetelnem zpomaleni) castice by prestal existovat, spolu s hmotnosti a zrejme i spolu s castici. Muze to byt tak, ze spin fotonu neni jeho kvazirotaci v kvantovem prostoru kolem osy, resp. nejakym druhem vnitrniho pohybu, ale vnejsim pohybem celeho fotonu - quasirotaci po quasi kruznici ve smeru ci proti translacnimu pohybu (mimochodem by to bylo tvrzeni, ze rychlost svetla pro kazdy foton osciluje kolem namerene hodnoty).
Jestlize jsme si jiz dostatecne dolozili, ze objekty v prostoru jsou vlastne postaveny z elektromagnetickeho prostoru, bude nam o neco jasnejsi vztah teles a prostoru. Videli jsme, ze to, co chapeme jako objekt a vlastnost (prostor) na jedne rozlisovaci urovni, muzeme na podrobnejsi chapat jako dve podrizene kvalitativni urovne objektu. V tomto pojeti prostoru jako konkretniho pole, nemame tedy hmotu a prostor, ale dva "druhy" hmoty. Takto chapana jednota telesa a prostoru jako jednotne trivialni interakci dvou druhu hmoty, kvalitativne podrizenych.
Polozme si ale zdanlive nesmyslnou otazku: Co je hmotnejsi, prostor nebo teleso? Problem tu zacne jiz u terminologie. Ten by nebyl jeste v roce 1900, protoze by se odpovedelo jednoznacne hmotnejsi je teleso, to si muzeme zvazit. Fyzikalne i filosoficky je hmotou teleso. Pozdeji uz by to bylo podstatne slozitejsi. Puvodni termin hmota je nutne rozdelit na terminy hmotnost (tihova a setrvacna) a hmota (objektivni realita). Do te doby vlastnost hmotnost byla reprezentantem, zastupcem hmoty. A tu se ukazalo, ze kazda konkretni vlastnost je pouze relativnim prechodnym znakem hmoty (absolutnim je jen vl objektivne existovat). Pak ale obecne nemuze platit, ze hmotnejsi (objektivne realnejsi) je to, co ma vetsi hmotnost. Nekdo uz snad tusi kam smeruji. Z psychologickych duvodu uvedu nejdrive zaver, ke kteremu se chci propracovat:
Hmotnejsi je to, co je nehmotne.
Demokritos tusil, ze pravou hmotu, je nutno hledat pokud mozno co nejhloubeji. Tusi to i dnesni fyzika elementarnich castic, ktera castice, ktere objevi, deli stale dal a hleda skutecnou hmotu. Co je v zaklade teto snahy hledat kvalitativne co nejniz. Je to zjisteni, ze kazdy objekt existuje pouze relativne, tedy ne zcela totalne. Vzdy je treba pri jeho identifikaci zasah subjektu, takze vysledny produkt - objekt, pouze zastupuje (objektivni) realitu a tak neni totalne objektivni. Reprezentuje realitu, tj. snazi se o zjevne vyjeveni jejich vlastnosti, ale protoze reprezentant je odlisny od toho, co reprezentuje, nikdy se to nedari zcela (chrie - lid a jeho poslanci, realita a jeji odraz je vzdy zjednodusenim). Chceme-li se co nejverneji neco dozvedet o absolutni objektivni realite, musime se snazit vymanit ze "subjektivizujiciho" vlivu libovolne jeji casti (systemu) a jejich konkretnich vlastnosti. Vrstev techto casti je vsak nekonecne mnoho (vse ma vzdy strukturu - negace Zenonova dukazu neexistence prostoru - struktura). A tak, abychom dosli k absolutni pravde musime projit nekonecne mnoha stupni relativni pravdy stale nizsich kvalitativnich urovni (kazdou z nich nakonec odvrhneme zobecneni - priklad Newton - Einstein - obecnejsi). Protoze tuto cestu nelze realizovat v konecnem case pochopitelne absolutnim - tvrzenim o neexistenci absolutniho casu se rovna tvrzeni o neexistenci pohybu a tim cehokoliv vubec, opravme toto tvrzeni na elektromagneticky cas neni absolutni, snazime se alespon co nejvice se priblizit. V tomto pohledu je ale hmotnejsi ((objektivne) realnejsi) to, co je kvalitativne nizsi. A mame-li tedy posuzovat objektivitu treba elektromagnetickeho prostoru vuci gravitacnimu, musime tvrdit, ze gravitacni casoprostor je objektivne realnejsi nez elektromagneticky a to prave proto, ze nedisponuje vlastnosti, ktera vznika se vznikem elektromagnetickeho prostorocasu - hmotnosti.
Tedy blizsi hmote, objektivne realnejsi, hmotnejsi je to, co nema hmotnost, receno terminologii z roku 1900 to, co je nehmotne.
Upozornujeme tady na to, ze pak materialismus neni platny pouze pro vztah hmoty (co to je? ktera uroven) a vedomi, ale pro vztah kazdych dvou podrizenych kvalitativnich urovni. Hmota a vedomi jsou pak jen extremne vzdalenymi urovnemi, kde vse je celkem nazorne a zrejme. Problme idealismus konta materialismus je tedy pouze otazkou vztahu dvou kvalitativnich urovni, s tendenci resit modelove a pristupne tento relativni rozpor na pripade limitne temer absolutnim.
Tedy nizsi uroven ve svem vyvoji muze vytvaret vyssi uroven, ale tato vyssi uroven pak zpetne na nizsi pusobi. Kdyz se z tohoto hlediska podivame na vztah telesa a prostoru, pak opravdu prostor vytvari, ze sebe konstruuje telesa a vytvari tim relativne autonomni uroven - telesa, ktera zpetne pusobi na prostor ( obcas) - zakrivuje jej. To ale znamena, ze jednoducha argumentace, ze zakrivovani prostoru telesy, je dokladem materialismu je nesmysl. Vzato bez druhe poloviny, je to spise argumentace pro idealismus. Prostor telesa vytvari, ale take urcuje, jak se budou pohybovat- obecna teorie relativity.
(fikacek(sabaka)inmail.cz)
1989 (c) Jan Fikacek
Warning! Prednaska je predrevolucni, stara 7 let, a vidim v ni daleko vice chyb a nesmyslu nez jinde. S nekterymi pasazemi ted uz vyslovne nesouhlasim. Navic jsou nekde poruchy souvislosti textu. Nekdy se k tomu vratim a zrediguju to.
Zacneme prednasku vykladem o casu a to utokem do sameho centra tohoto klubka problemu. Fyzika, filosofie a vsechny dalsi vedy maji cas od casu problem s casem. Ptejme se proc. Je to vlastne proto, ze vsechny tyto discipliny ho bezne pouzivaji (nektere dokonce kvantitativne exaktne) a pritom maji mnohdy jen nezretelne tuseni, co to je. Uvazovanym utokem do centra tedy bude snaha odpovedet na prostou otazku: Co je cas?
Je to metodicky zajimave, ze nam v tomto smeru muze leccos objasnit mereni casu a jeho historie. (Hovorime sice tady o mereni casu, jak se bezne tyto procesy oznacuji, ale nejde o mereni casu, ale mereni pohybu casem, ale z rozboru konkretnich metod pochopime, o co jde).
Lide uz odedavna potrebovali merit ruzne pohyby a k tomu si konstruovali pristroje a zarizeni, ktere nazyvame hodinami. Principy techto hodin byly velice odlisne (svicka se stupnici, presypaci hodiny, hodinovy stroj, kmity atomu ...) Mnohdy take pouzivali jako hodin prirozenych prirodnich jevu - cykly slunce - rocni doby, denni zdanlivy cyklus ... Vsechny tyto jevy a pristroje pres svou rozmanitost maji neco spolecneho a podstatneho. A to zjevny, snadno pozorovatelny pohyb (po uprave). K mereni delky nepotrebujeme neco, co se vnejskove pohybuje.
Konstatujeme, ze mereni muze probihat jen tehdy, kdyz mereny i merici jev maji neco spolecneho a to nejen principialne (materialni jednota sveta - tedy vse ma se vsim neco spolecneho), ale i subjektivne pozorovatelne (odtud subjektivita mereni - coz uz naznacuje, ze ani cas neni absolutne objektivni). V nasem pripade se tato tautologie projevuje tim, ze pohyb nelze merit nicim jinym nez dalsim pohybem. V tomto smyslu je-li cas mirou jinych pohybu, nemuze byt nicim jinym, nez pohybem urciteho druhu.Do urcite miry intuitivne chapeme, ze cas vystupuje prostorove amorfne (coz ovsem kritizuje jiz STR). Jinak receno, z pohybu, ktery ma byt casem nas zajima pouze ta "neprostorova" cast.
Ze ale toto neprostorove pojeti casu je vlastne chybou, i kdyz je hluboce zakoreneno ve vedomi lidi, o tom nas presvedci STR, ktera tvrdi, ze casove udaje jsou zavisle nejen na pohybu, ale dokonce i pouhe vzdalenosti pozorovatele a telesa, tedy na prostorovych souradnicich a jejich zmene.
Hledejme ale nyni ten pohyb, jehoz "neprostorova" "polovina" je nasim fyzikalnim casem (pridavna jmena jsou doplnena umyslne, coz za chvili bude jasne). Smer hledani nam pomuze urcit OTS. Otazkou totiz je, je-li nejaky pohyb, ktery nalezneme v pohybech vsech procesu pouzivanych jako hodiny. A obecna teorie systemu napovida svym faktem, ze jednota systemu je v jeho vazbach a take tim faktem, ze vazby jsou vzdy kvalitativne nizsi nez prvky. (Clovek a jeho projev, pri pohybu informace smerem od cloveka dochazi ke ztrate informace a zpozdeni).
Nami hledany pohyb musi byt tedy kvalitativne nizsi (resp. v limitnim pripade kvalitativne roven) nez vsechny pohyby uzivane pri "mereni casu".
Z toho, ze je kvalitativnim zakladem nam znamych pohybu, tj. vsech co zname, vyplyva take jeho vseobecna platnost (ovsem pouze relativne pro urcitou oblast). Jak totiz ukazala jiz STR, nemuze jit o cas absolutni,
tj.:
# platny pro celou realitu (tj extenzivne neomezeny)
# nemajici tedy hranice platnosti
# nemajici hranice sve existence (tento relativni cas tedy musel vzniknout (big bang) a musi zaniknout - Hegeluv historicky princip)
# platici pro vsechny kvalitativni urovne (tj. neomezene ve smyslu intenzivnim)
# absolutne rovnomerny
Nami hledany cas (ostatne jako kazdy jiny) je tedy pouze relativne absolutni. Tedy "zdanlive" absolutni v nejake oblasti. Tedy :
# plati v extenzivnich hranicich dane oblasti, mimo ni ne
# plati v intenzivnich hranicich dane oblasti (systemu) mimo ni ne
# v techto hranicich je smysluplne na nej vztahovat vsechny pohyby.
Hledejme tedy hranice tohoto casu. Nektere zname dobre. Schvarzildovym polomerem cerne diry je uzavren prostoro-cas. Tedy je to i hranice naseho fyzikalniho casu. Cim je zvlastni tato hranice? Teoreticky si dovedeme predstavit teleso o takove gravitaci, ktera zajme kazdou elementarni castici s nenulovou klidovou hmotou porad to jeste nemusi byt cerna dira. Cerna dira je to od toho okamziku, kdy uz tento objekt krome tunelovych efektu) nepusti uz ani castice s nulovou klidovou hmotnosti - tj. fotony. Uvedomme si zretelne, ze tady rikame, ze uzavrit casoprostorovou hranici, znamena prave nepropustit uz fotony. Tedy uzavrena casova oblast je uzavrena fotonova oblast.
To byla prvni hranice. Hledejme tedy dalsi fotonove uzavrene hranice a pokusme se je povazovat za casove uzavrene, vymezujici casovou oblast. Nejvetsi z nich je zrejme nase metagalaxie (MGX) tj. nam znamy vsmir jako celek. A pripomenme si nazory nekterych fyziku, kteri tvrdi, ze cas je rozpinanim MGX.
Treti hranici je sam foton, jehoz casti se jiny foton zcela stat asi nemuze, neni v jeho strukture - i kdyz jinak jsou to bosony viz laser. A to uz je hranice nejen extenzivni, ale i intenzivni.
Hledejme ted hranice jinak. Zeptejme se, co se stane, kdyz tuto casovou hranici prekrocim, tj. prekrocim hranici platnosti tohoto casu a presto se v tomto case snazim merit. Bude dochazet zrejme k nesmyslum, k paradoxum, obraceni toku casu, naruseni kauzality atp. Zname takovy pripad? Zname - jde o tachyonovy paradox. Co musime udelat, abychom se mu vyhnuli. Jednoduse staci pohybovat se maximalne rychlosti svetla. To je take hranice naseho casu.
A zeptejme se ted posledni otazku pred finale, na jakyze to pohyb vztahuje STR, ta novodoba teorie case (ale nejen casu) vsechny ostatni pohyby, co je to v te odmocnine:
sem vzorec
Co je to za pohyb, pri kterem se cas prave zastavi, ktery je tedy zaroven hranici vzniku i zaniku casu (stojici cas je neexistujici cas).
Skutecne u kazde hranice narazime na fotony a jejich rychlost svetla. Zkusme tedy pohyb fotonu rychlosti svetla povazovat prave za nas cas, a jestli to vezmeme v makromeritku, pak to muzeme chapat jako rozpinani MGX, ktera se rozpina a vytvari timto prostor a cas prave rychlosti c.
Vsechny procesy, ktere jsme pri mereni nejakych pohybu pouzivali tedy pouze zastupovaly pohyb fotonu - cas. Jasne si vsimneme jeste jednoho faktu, ktery bude v dalsich prednaskach dulezity. Pohyb fotonu je tim, ktery tvori nejen nas cas a prostor, ale take hmotnost - nepohybujici se foton je foton s nulovou hmotnosti. Skoro to vypada tak, ze foton je "bodem" vzniku vsech zakladnich fyzikalnich vlastnosti - samozrejme treba take energie (E=m.c2 energii ma to, co ma hmotnost).
Abychom nemuseli neustale pouzivat obratu nas fyzikalni cas, pojmenujme si tento po fotonech - elektromagneticky cas (elmg). Jako ilustraci pravdepodobne spravnosti naseho vysledku si uvedme zajimany fakt toho, jak prozatim skoncil vyvoj fyzikalni jednotky casu. Historicky vyvoj casovych jednotek byl vselijaky a v roce 1900 zacalo treba platit ze sekunda je jakysi dil tropickeho roku 1900. Ale v roce 1960, kdy byla vytvorena soustava SI je sekunda odvozovana, ze nevite z ceho? Samozrejme, ze vite. Z kmitu fotonu, konkretne je to 9 192 631 770 kmitu zareni, ktere prislusi prechodu mezi dvemi velmi jemnymi hladinami stavu atomu cesia 133. Ze by to byla nahoda, ze i jednotky casu se opiraji o foton?
Poperme se ted s otazkou, neni-li drzost davat casu nejake adjektivum. Vzdyt to naznacuje, ze cas neni pouze jeden, ale ze je jich vice. Je to mozne? Clovek spis bude tvrdit, ze existuje pouze jeden cas. Nebo znate nekdo i jiny cas nez elektromagneticky? I kdyz budu tvrdit, ze existuje vice casu, prinejmensim musim pripustit, ze ten elektromagneticky je podstatne napadnejsi nez ty ostatni. A mam-li obhajit to, ze i jine casy existuji v podstate objektivne, musim vysvetlit to, v cem to spociva, ze ten elektromagneticky se nam vsude cpe. Pokusi se o to nekdo? Tady nam kupodivu pomuze fyziologie. Ta tvrdi, ze clovek vnima 90 % informaci zrakem. Co se nam to sem zase cpe. Ja to nerekl, rekla to fyziologie - je to elektromagneticke zareni - fotony. A odtud muze pochazet vyjimecnost elektromagnetickeho casu (ale i prostoru).
Zdanliva vyjimecnost naseho casu je tedy do znacne miry objektivne dana konstrukci nasich smyslu, ale v tomto smyslu je take zcasti zretelne subjektivni. Blizkost Slunce jako rozhodujiciho zdroje energie umoznujici zivot podminila vznik prave forem zivota s fotosyntezou a pak take se zrakovym organem.
Patrejme nyni po dalsich druzich casu, paklize uz tusime, ze nejake dalsi by mohly byt. K tomu by nam byla ohromne uzitecna definice obecneho casu. Zatim disponujeme pouze "definici" elektromagnetickeho casu. Z ni vyjdeme a ptejme se, jake postaveni maji fotony v MGX. Tady je jeden zadrhel v soucasnem kosmologickem modelu, reliktove zareni nevznika na samem zacatku vzniku MX, aby se dalo rici, ze okamzik vzniku fotonu je okamzikem vzniku MGX. Zname ale 3 druhy "cernych der":
# klasicka black hole
# metagalaxie(viz. Krempasky - fyzika str. 696)
# foton
a tak analogie mezi fotonem a metagalaxii je silna.
S jistou davkou odvahy vsak predpokladejme, ze fotony jsou kvalitativne nejnizsimi prvky, ktere disponuji nove vytvorenymi vlastnostmi charakteristickymi pro vznikajici MGX.
Tady obecna definice by mohla znit: Cas je kvalitativne nejnizsi pohyb v danem systemu, jez mimo tento system neexistuje.
Pokusme se ilustrovat ideu mnohych casu nejakych prikladem. Pomerne snadne na zaklade jiz predvedeneho vykladu bude najit obecnejsi cas nez je cas elektromagneticky. K tomu staci prekrocit jiz identifikovane hranice elektromagnetickeho casu. Vezmeme treba foton. Jak dokazala obecna teorie relativity, zakrivuje se draha fotonu v gravitacnim poli. Predpokladame-li i gravitacni interakci jako vymennou, predpokladame tim vlastne gravitony a tedy interakci fotonu s gravitony. Ale to je mozne jen tak, ze graviton interaguje se strukturou fotonu, za predpokladu, ze graviton je kvalitativne nizsi nez foton, tj. nedisponuje nekterou z vlastnosti fotonu. (Do dusledku vzato pri teto interakci dochazi k interakci vsech nekonecne mnoha podrizenych kvalitativnich urovni struktur obou castic, ale na dane rozlisovaci urovni - tj. struktura gravitonu nas nezajima - je to vnejsi interakce gravitonu s vnitrni strukturou fotonu). Jestli se nam podari dokazat kvalitativni podrizenost gravitonu, dokazeme tim tedy, ze graviton pronikl do struktury fotonu, cimz prekrocil jeho hranice, tj. hranice naseho casu a prostoru.
Ukazeme si to na paradoxu cerne diry (Black Hole ParaDoX =BH PDX), cimz si ale ukazeme dalsi priklad proniknuti gravitonu hranici casoprostoru. Cerna dira je objekt, ktery nepropusti ani ty castice, jejichz hmotnost veskera se projevuje aktualne ve vnejsi energii, tj. objekty s nulovou klidovou hmotnosti - fotony. Presto vsak existuji castice, ktere prekonaji uzavreny casoprostor. Temito casticemi jsou gravitony, jinak by black hole nemela gravitaci. Presto, ze Einstein ve sve obecna teorie relativity predpokladal, ze gravitony maji rychlost svetla a hmotnost, bude to zrejme trochu jinak, protoze jinak by gravitony nemohly cernou diru opustit. Skoro to vypada tak, ze graviton ma vetsi energii nez odpovida jeho hmotnosti, ale to bychom pak napadli E=m.c2. Jak to tedy je? Jedine elegantni reseni je nasledovne. Protoze graviton evidentne prekonava casoprostorove hranice, znamena to, ze se vymyka casu, merenemu v sekundach (elektromagnetickemu casu) a take elektromagnetickemu prostoru mereneho v metrech, tim neni pro nej limitni ani rychlost svetla (ma-li o tom cenu vubec mluvit, protoze ta plati v nasem casoprostoru). Pak ale graviton pravdepodobne nedisponuje ani hmotnosti, ktera blokuje prekonani rychlosti svetla u fotonu a dosazeni rychlosti svetla objekty s nenulovou klidovou hmotnosti. Mit hmotnost, jak ostatne napovida specialni teorie ralativity a obecna teorie relativity znamena principialne pohybovat se maximalne svetelnymi rychlostmi. (jednota hmotoprostorocasu obecna teorie relativity a u Planckovy konstanty).
Jeste jedna uvaha svedci pro to, ze gravitony nemaji ani v pohybu hmotnost. Interakcni castice nikdy nemaji tu vlastnost, kterou maji interagujici objekty a ktera je prave emituje. Je to ekvivalentni tvrzeni, ze vazba je vzdy kvalitativne nizsi nez prvky, ktere spojuje (tedy chybi ji prave ta vlastnost, ktera ji vytvari). Fotony jsou inertni vuci elektromagneticke interakci, tj. foton nema ani naboj, ani neni nositelem magnetickeho polu. Ale to je primo ekvivaletni tvrzeni, graviton nepodleha interakci, kterou sam prenasi, tj. gravitaci. Tj. nema hmotnost. Jako interakcni castice mezi dvemi gravitony se nemuze pohybovat graviton, coz je pochopitelne.
Graviton tedy nedisponuje vlastnosti, kterou disponuje foton, tj. hmotnosti. Tim jsme dolozili kvalitativni podrizenost gravitonu vuci fotonu, cimz jsme podporili myslenku proniknuti gravitonu do struktury fotonu. Jak vidime na techto dvou prikladech, graviton lehce prekonava hranice elektromagnetickeho casu a prostoru (je predpoklad, ze i hranice metagalaxie - to je predstava supergalaxie (SGX) jako ohraniceneho gravitacniho pole). Presto se ale pohybuje, takze se musi pohybovat v obecnejsim case. Nazveme si ho tedy gravitacnim casem (gr) a jeho prostor gravitacnim prostorem.
Gravitony se tedy pohybuji v gravitacnim prostorocase a ne v elektromagnetickem, coz take vysvetluje to, ze gravitaci nelze odstinit v elektromagnetickem prostoru.
Casu je principialne nekonecne mnoho, stejne jako systemu, ve kterych existuji. Uvedme si ted nekolik pristupnejsich prikladu.
Napriklad cele modelovani ale potazmo i cela matematika je vlastne relativne autonomnim svetem s vlastnim casem. Kdyz pocitac modeluje rozpinanimetagalaxiema to smysl pro cloveka jen potud, pokud tento model je vytvoren v autonomnim case, ktery je podstatne rychlejsi, nez cas elektromagneticky. Protoze v tomto modelovem case je mozne nechat MGX rozepnout treba za den nebo rok, ale nechat ji rozpinat 18 mld let by asi postradalo smysl. Kazda predpoved je vlastne modelem v autonomnim case.
Embryo ma take svuj vlatni cas, ve kterem rychle stihne v ontogenezi to, co fylogeneze stihla za miliardy let (vsimneme si, ze cas embrya i casmetagalaxie se postupne zpomaluje, embryo zacalo biologickym velkym treskem. Posledni priklad - ekonomicky cas. Pokusme se dolozit platnost predstavy mnohych casu na konkretnich prikladech. Presneji jistou opravnenost muze mit tato hypoteza tehdy, jestli se ji podari nektere problemy vysvetlit lepe, nez predchazejicim predstavam.
Vezmeme tachyonovy paradox (podle predchazejiciho vykladu muzeme vzit konkretni druh tachyonu - gravitony).
Vezmeme nejdrive pripad, kdy budeme merit cas pohybu telesa pohybujiciho se podsvetelnou rychlosti. Mejme tedy body A a B a predpokladejme, ze budeme celou zalezitost pozorovat z bodu B. Je libovolne, odkud pozorujeme, protoze soustavy A i B jsou nejen inercialni, ale dokonce vuci sobe maji nulovou rychlost, takze vsechny merene casove intervaly budou stejne. Synchronizujme hodiny v A a B z hlediska bodu B, to znamena, ze pri pozorovani z bodu B jsou oboji hodiny presne stejne. Kdyz se ale podivame na vec z bodu A, zjistime, ze hodiny synchronizovane nejsou. Jak je to mozne? Hodiny v bode B, pozorovane z bodu A se zpozduji.
Klasicka odpoved by znela. Da se to vysvetlit tim, ze pri synchronizaci z bodu B musime svetelny signal z bodu A poslat v 11.59.59 a v tom case hodiny v bodu A musi uz ukazovat 12.00.00. Totiz tu jednu vterinu absolutniho rozdilu potrebuje svetlo, aby dospelo do bodu B.
Jenze v tomto vykladu se jiz neuvedomele disponuje dvemi casy, ktere se nerozlisuji. Jak muze pohyb fotonu potrebovat nejaky elektromagneticky cas, kdyz ten pri jeho pohybu stoji?!? Jak muzeme podle klasickeho pojeti tvrdit, ze na vzdalenych hodinach vidime minulost?
Synchronizace probehla spravne, ale pouze v case STR, tj. v elektromagnetickem case, a protoze je rychlost synchronizacni informace - fotonu - konecna, je soucasnost pro kazdy bod relativni, vlastni, ale elektromagneticky skutecna. Je to tedy relativni synchronizace. V bode B je realna (elektromagneticka) skutecnost, ze oboji hodiny jsou stejne. Jinde to pravda neni. Tato pravda je tedy pouze relativni a vztahuje se k tomu kteremu bodu.
To, zacneme tvrdit, ze ty vzdalenejsi hodiny vidime v minulosti, je vlastne jiz prechod do kvalitativne nizsiho casu, tj. take s principialne rychlejsim prenosem synchronizacnich informaci (treba pomoci tachyonu - gravitonu). Ale v nejcistsim pojeti je to vlastne myslenkovy prechod do hypercasu, jt. absolutniho Newtonovskeho casu, kde synchronizacni informace (tedy pohyb, ktery je casem) se deje nekoecnou rychlosti. Pak kazda synchronizace je absolutni, pri pozorovani ze vsech bodu stejna a ziskavane informace jsou v tomto smyslu absolutne skutecne.
Vsechny situace budeme dale pozorovat v tomto hypotetickem hypercase, coz si budeme moci myslenkove dovolit. Budeme se branit posuzovani situaci v elektromagnetickem case, tedy case TR, jak ve skutecnosti pozorujeme, pozdeji si vysvetlime proc. Pro jednoduchost vykladu budeme z bodu A soucasne (v hypercase) vysilat pohybujici se teleso i elektromagneticky synchronizacni signal, resp. signal, ktery udava, kdy bylo teleso vyslano, coz je totez.
Pri vyslani subsvetelneho telesa, prijde elektromagneticky synchronizacni signal do bodu B drive nez vyslane teleso, coz vlastne znamena, ze teleso prekona vzdalenost v kladnem case. Je to normalni situace.
Jestlize je pozorovanym objektem foton, pak dorazi soucasne se synchronizaci, coz pri vyjadreni v elektromagnetickem case znamena, ze pohyb se udal v nulovem case. Ovsem dobre pochopime, ze v hypercase teleso dospelo do cile v kladnem case.
Zajimava je situace pri vyslani tachyonu. Tachyon totiz dospeje do bodu B drive nez tam dorazi synchronizacni elektromagneticky signal, stanovujici vlastne nulovy elektromagneticky cas. (Tedy mereno v elektromagnetickem case, tachyon dosahne cile v zapornem elektromagnetickem case). Tedy v elektromagnetickem case drive, nez byl vyslan. Je to kauzalni paradox.
Z hlediska hypercasu vsak k zadnemu paradoxu nedochazi. Jen jedna castice je rychlejsi nez druha. V tomto pripade, ale brat pomalejsi castici jako tu, na kterou se ma vztahovat pohyb rychlejsi je chybny krok. Rychlejsi castice se vymyka elektromagnetickemu casu a proto je mozne bud vse posuzovat v hypercase nebo merit pohyb fotonu v tachyonovem case. Ten je kvalitativne nizsi a tim obecnejsi nez elektromagneticky. Kazda castice, jejiz pohyb je zakladem casu dane kvality, nese "na svych prsou" mulovy cas dane kvality, tedy soucasnost dane kvality.
V tomto smyslu je ale chybne i tvrzeni, ze vzdalene objekty ve vesmiru pozorujeme vlastne v minulosti, jake byly kdysi. Neni to pravda, pozorujeme je v elektromagneticke soucasnosti. Jen v kvalitativne nizsich casech by se dalo rici, ze informace jsou zpozdene. Ale to je zatim mene skutecne, nez elektromagneticke hledisko, protoze vse zatim pozorujeme elektromagnetismus.
Toto pojeti casu vytrhne i trn z paty v pripade velkeho tresku. Jde o to, ze je jasne, ze soucasne s metagalaxii vznikl i cas. To by ale znamenalo, ze nebylo nic predtim, ze jde o vznik sveta. Uz fyzici tvrdi, zemetagalaxie vznikla s kondenzatu zvlastnich bosonu - Higgsovych castic. Ale tyto castice musely realizovat nejaky dej, aby vznikla MGX. Ale i kdyby fyzici tuto hypotezu nemeli, je mozne, aby z nepohybu vznikl pohyb, tedy ze stavu bez casu vznikl cas? To je zrejmy nesmysl, kritizovany uz Aristotelem u Platona (z nehybnych ideji pohyblivy svet).(Od niceho prece nemuzeme bez aktu stvoreni dospet k necemu, i kdyby to neco bylo jakkoliv male).
Vyjdeme-li z predstavy SGX, ve ktere plati obecnejsi cas,nez v MGX, ktera je casti supergalaxie je situace jednoducha. V supercase vznika se vznikem metagalaxie i elektromagneticky cas, vyviji se a se zanikem metagalaxie take zanika.
Kdyz ted mame celkem zretelne vyjadreno, co je to obecny cas a co je to cas elektromagneticky, muzeme pomerne snadno pochopit nektere jeho vlastnosti.
Vratme se jeste jednou k relativnosti casu. Relativnost casu spociva uz take v tom, ze konkretni pohyb treba fotonu, ktery je pro vsechny kvalitativne vyssi pohyby casem, prestava byt casem tehdy kdyz ztraci obsah, tedy tyto kvalitativne vyssi pohyby. (O neco patrnejsi to bude v pripade prostoru a jeho obsahu.). Uz ani pro pohyb fotonu pochopitelne nemuze byt casem, protoze tu jde o uplnou tautologii. Takovyto tautologicky cas se projevuje zdanlivou nemennosti sveho pohybu (C=konst.), coz z hlediska obecnejsiho casu je samozrejme jinak, rychlost svetla je z jeho hlediska nekonstantni, promenliva a podle znameho vztahu V = -c2 je zavisla na gravitacnim potencialu, treba nejen cele MGX. (VMGX neni prostorove nekonecno, proto jde pouze o relativne absolutni potencial nevztazeny k nekonecnu, ale k "polomeru" MGX.)
Podivejme se z hlediska tohoto pojeti casu na vlastnosti casu. (Jde vlastne o diskusi ba polemiku s knihou Meljuchin S.T. a kol. Filozoficke otazky prirodnych vied,Bratislava, Pravda 1987 str. 174..) Jak je to s objektivitou casu. Cas je v podstate objektivni, protoze fotony a jejich pohyb existuji objektivne. Hovorime o casu elektromagnetickem. Uz to samo o sobe poukazuje na to, ze cas neni zcela, tedy absolutne objektivni. My si prece jen muzeme vybrat, v jakem case budeme zkoumat nejaky proces. Ze jsme soucasnym stavem znalosti a historickym vyvojem vnimani v podstate nuceni, abychom pouzili cas elektromagneticky, je sice pravda, ale neni to absolutni nutnost. Celkem volne muzeme zvolit nejaky kvalitativne vyssi cas nez cas elektromagneticky a obcas take pouzivame hypercas, tj. vlastne Newtonovsky absolutni cas (vzdalene hvezdy vidime v minulosti jenze absolutniho casu).
Tam, kde existuje elektromagneticky cas, existuje i potencialne nekonecne mnoho kvalitativne nizsich casu a je jen otazkou casu, kdy si je natolik osvojime, ze budeme moci volit, ktery z nich pouzijeme - pri praktickych pozorovanich vlastne jaky druh castic k pozorovani pouzijeme.
Proste elektromagneticky cas je natolik objektivni jako foton a jeho pohyb. Principialne tedy nakolik je objektivni foton v pohybu jako casoprostorovy system. A pri identifikaci systemu v minule prednasce jsme si predvedli, ze krome objektivnich urceni sem vzdy musi zasahovat i aktivita subjektu. Elektromagneticky cas, ostatne jako kazdy jiny cas (krome hypercasu) je tedy relativne objektivni, pomerne objektivni nebo-li v zasade objektivni. Rozhodne ne zcela objektivni. To ostatne plati o vsem co existuje s vyjimkou reality jako celku. (Poznamka z hlediska roku 1996. I realita jako celek je relativni, ale my to jen stezi muzeme odhalit.)
Kant prehnal miru subjektivity casu a ziskal z nej apriorni naziraci formu.
Jak rozumet tvrzeni, ze cas je atributem hmoty. Atribut je nutna, neoddelitelna vlastnost. A videli jsme, ze zrejme existuje forma hmoty, ktera neexistuje v elektromagnetickem case. Nas fyzikalni, tj. elektromagneticky cas, nemuze byt tedy vseobecnou formou existence hmoty.
Na druhe strane pro kazdy pohyb existuje kvalitativne nizsi pohyb, ktery je jeho zakladem a z nejz ten vyssi vznikl synergickym efektem. Tedy kazdy pohyb se deje v case urcite kvality. Tedy ne elektromagneticky cas, ale obecne jakykoliv cas, obecny cas je atributem hmoty.
Rovna se to vlastne tvrzeni, ze vzdy existuje obecnejsi pohyb, nez ktery prave studujeme a ten studovany je jeho specialnim pripadem. A tech stupnu je principialne nekonecne.
Kazdy system typu proces (v diskretnim pojeti - vznikl a zanikne) je tedy prvkem extenzivnejsiho systemu typu proces.
Prazdny cas - vratme se jeste k tomu problemu. Cas v danem systemu, jak jsme jiz uvedli, je pohyb, na ktery vztahujeme. Tento pohyb se stava casem presne v tom okamziku, kdy na nej vztahneme prvni pohyb, ktery merime, tedy presne v tom okamziku, kdy je pouzit jako meritko jineho pohybu. Pohyb fotonu v pripade elektromagnetickeho casu je stale stejny, at uz je casem, ci nikoliv, Ale casem je tehdy, kdyz je meritkem. Odtud je patrne, ze prazdny cas neni uz casem, protoze nema byt pro co casem (obdobne u prostoru). Einstein: "Casoprostor neexistuje sam o sobe, ale jen jako strukturni vlastnost pole."
Paradox dvojcat
(poznamka mimo - ihned po "definici" casu "definovat" prostor a pak analyzovat vlastnosti prostorocasu) - potazmo hmotoprostorocas
Ptejme se ted stejne jako u casu: Co je to prostor? Je to substance nebo vlastnost? Mimochodem u druhe otazky tusime, ze tento rozdil neni absolutni, protoze (z minule prednasky) vime, ze kazdy system typu objekt neni nic jineho nez mnozina vlastnosti (a vazeb mezi nimi). (Aplikujme tuto anologii na system typu proces a jeho vnejsi projevy zvane ? / - vnejsi projev systemu typu objekt je vlastnost/).
Obdobne jako jsme v pripade casu pochopili, ze cas je meritkem pohybu, obdobne v analogii muzeme predpokladat, ze prostor neni pouze ramcem pro existenci objektu, ale, ze je take meritkem jejich rozmeru a uz toto samo poukazuje na urcitou jednotu prostoru a teles. Aby mohlo dojit k mereni, je nutne, aby vztah mereni byl jednak tautologii, tj. vztahem tehoz, ale zaroven musi byt vztahem odlisneho (mereni je totiz rovnice, ktera tvrdi, ze merene = x. jednotka - leva strana se od prave lisi a presto je mezi nimi rovnitko).
Jednoty je mozne dosahnout jedine tak, ze dva systemy maji spolecnou alespon jednu (a tim vsechny nizsi, tech je nekonecne) kvalitativni) uroven ve sve strukture. Tato spolecna kvalitativni uroven je nizsi nebo maximalne rovna systemovym kvalitativnim urovnim (viz identifikace systemu v minule prednasce) obou systemu v mereni, tj. mereneho (objekt) a mericiho (prostor). Je-li primo prostor mericim systemem, je situace specificka. K prostoru se totiz vztahuji vsechny telesa v nem obsazena. A meritkem vsech teles v prostoru muze byt jen neco, co je kvalitativne nizsi (max. rovna) nez systemove (tj. celkova) uroven techto teles, tedy kvalitativne nizsi nez kazde teleso, i kvalitativne nejnizsi z nich. Problemy s tim, kdyz vztahujemekvalita nizsi uroven na kvalita vyssi uroven uz jsme videli u casu - tachyonova paradox (? paradoxni cas), resp. uroven na sebe samu- paradox konstantni rychlosti svetla (tautologicky cas)
V tomto pojeti je prostor system, ktery extenzivne, v makro i mikrosmeru omezuje telesa. V makrosmyslu je vsechny zahrnuje, v mikrosmyslu kvanta prostoru jsou "mensi" nez telesa (u vlastniho prostoru dokonce jsou kvanta prostoru ve strukture teles). Prostor je zaroven spodni intenzivni (kvalita) hranici v nem existujicich teles.
Pokusime se, obdobne jako u casu, pochopit co je to nas fyzikalni prostor. Argumentace bude obdobna jako u casu - staci nalezt hranice: metagalaxie jako celek, cerna dira, foton, rychlost svetla (kontrakce kazde konecne delky na nulu). Pri prekonani rychlosti svetla se dostaneme do sveta imaginarnich delek, metagalaxie rozpinanim prostor vytvari, u cerne diry je uzavren casoprostor. I prostorova hranice je tedy hranici prave pro fotony a je-li tomu tak, pak sam foton je take hranici a zaroven kvantem naseho prostoru, tedy elektromagnetickem prostoru.
Elektromagneticky prostor pak je system, jehoz systemova (celkova) uroven odpovida cele metagalaxiea jeho prvky jsou fotony. Jeste jsou v nem diry jako ementalu, zpusobene cernymi dirami.
Kdyz se zpetne vratime k vymezeni elektromagnetickemu casu jako systemu, tak zde take potrebujeme dve urovne - rozpinani metagalaxie (systemova) a pohyb fotomu (prvkova a tim zabranime hlubokomyslnym uvaham na tema, co je elektromagneticky cas, jestli rozpinani cele metagalaxie nebo pohyb fotonu.
- parafraze na Formankuv vyrok v Uvodu do kvantove teorie - hlubokomyslne uvahy na tema: "Co je elektron - vlna nebo castice." - o tom )uvahu priste kupodivu povedeme, tyto uvahy. Tvrzeni "Formankovy autority" totiz nestaci jako dukaz nesmyslnosti teto otazky. Kupodivu dostaneme obdobnou odpoved jako v pripade elektromagnetickeho casoprostoru - je to oboji a ani jedno.
Explicitne jsme si vyjadrili obsah Einsteinova tvrzeni o relativnite prostoru. Prostor neni relativni jen v tom, ze se muze kontrahovat (STR) nebo zakrivovat (obecna teorie relativity), ale take tim, ze ma hranice a neni vseobecne platny pro celou nam znamou realitu, ale jen pro nasi MGX. Je relativni take tim, ze je kvantovan fotony, a v jejich strukture jiz neexistuje. Je relativni i v case, tj. vznikl, meni se a je hoden zaniku. (O zaniku prostoru, presneji prostorocasu vsak nemuze filosofie, jak to vypada rici vic, nez ze jen musi zaniknout. Jakym zpusobem, to uz je na fyzice. Nelze z hlediska filosofie tvrdit, ze metagalaxie se opet smrsti.)
Prostor je v nasem pojeti doslova jeden druh hmoty a tak tvrzeni, ze prostor je formou existence hmoty muzeme vzit doslova a tvrdit, ze je formou hmoty.
Protoze je ale elektromagneticky prostor relativni (a vse je relativni - Einstein), tj. mimo jine neexistuje vsude a prostor je pry vseobecnou vlastnosti hmoty, musime predpokladat, ze existuje obecnejsi cas nez elektromagneticky. Na prikladu paradoxu cerne diry jsme si ukazali jeden obecnejsi cas nez elektromagneticky a z techto duvodu predpokladejme obecnejsi prostor nez elektromagneticky a to gravitacni. Neni nutne predpokladat, ze kvalitativni vzdalenost (pocet kvalitativnich urovni mezi dvemi zkoumanymi +1) je jednotkova, tj. ze mezi (kvalita mezi nimi) nimi neexistuje jiny druh prostoru. Takoveto konkretnosti jsou snad jiz v kompetenci fyziky.
Relativnost gravitacniho prostoru nas nuti predpokladat dalsi prostory, potazmo nekonecne mnoho prostoru az po absolutni prostor (hyperprostor), cemuz se realita zase brani zakonem prerustani kvantity v kvalitu (Hegelovou spatne nekonecno plati i pro kvalita odlisne prostory), resp. v tomto smyslu i zakon vse se meni - nemusi byt totiz jen v casovem smyslu, ale i v prostorovem (vse se meni i v prostoru - identifikace systemu v prostoru), pripadne ve smeru kvalitativnich urovni.
U toho se na chvili zastavme. Pokusme se objasnit, co to je byt kvalitativne vyssi resp. nizsi. Staci si vlastne vzit na pomoc synergetiku, jako teorii kvality, presneji teorii vzniku kvality. Vyssi kvalita, paklize vznika na nizsi (ta nizsi je pro ni vlastni), vznika synergickym efektem. A to neni nic jineho nez integrace prvku vazbami. Jiny mechanismus vzniku kvality nezname, nez spojeni casti v celek a tak pohybujeme-li se v ramci vlastnich entit (prostor, cas atd..), pak vztah byt kvalitativne nizsi, odpovida vztahu byt casti.
Je treba upozornit, ze vztah byt casti nejakeho celku se vzdy projevuje na konkretni vlastnosti aditivnim (presneji quasiaditivnim zpusobem - vse je relativni, tedy ani zadna realna aditivnost neni presna, pouze ta matematicka a to jen proto, ze neni realna - Einstein - co je presne neni o realite ) zpusobem. Ale podstata tohoto vztahu neni v zadne konkretni vlastnosti, coz se nakonec projevi tim, ze kazdou konkretni (relativni) vlastnost, jako projev obecneho (absolutniho) vztahu byt casti, musime opustit a na jeji misto "nastoupi" jina vlastnost. Prikladem tady muze byt hmotnost, jako vlastnost elementarnich castic. Zacneme-li u makroteles a jejich vazeb, pak se da temer tvrdit, ze system makroteles je co do hmotnosti roven souctu hmotnosti jeho casti. Uz u jadernych reakci se zacinaji objevovat problemy, a hmotnostni defekt pri kompozici jader z nukleonu zpusobil doslova sok. Tady se fakt, ze slo o "temer aditivnost" a nikdy ne o presnou aditivnost, projevil jiz velmi markantne. Dnes neni dokonce problem, aby jedna cast byla hmotnejsi, nez celek slozeny z nekolika casti - kompozice hadronu z kvarku.
Absolutnost casu a prostoru mimo jine znamena jejich nezavislost na hmote. Jak specialni teorie ralativity tak obecna teorie relativity svymi efekty predvedla, ze existuje mnoho namitek proti tomuto tvrzeni. Zakriveni prostorocasu je dnes nejpouzivanejsim prikladem tohoto vlivu. Dal by se vyklad tohoto problemu mohl ubirat v duchu existujiciho pojeti a vysvetlovat deformaci prostorocasu telesy v nem obsazenymi jako krasny doklad materialismu a nikdo z vas by asi nepozvedl hlas k namitce. V tom pripade pozvedavam hlas k namitce ja.
Podrobneji zkoumejme zjednodusene tvrzeni, ze prostor a cas jsou atributy, tedy vlastnosti hmoty. Toto tvrzeni disponuje slovnikem Newtonovnske klasicke fyziky. Kdyz se pokusime zkoumat, co se v nasem pripade oznacuje jako hmota, dojdeme k tomu, ze to jsou telesa a castice v prostoru obsazena. (rozlisme zde dva obsahy prostoru - prvnim z nich jsou fotony, ktere prostor vytvareji, nazveme je treba obsahem prazdneho prostoru (prazdny prostor neni jeste prostorem, protoze nema byt pro co prostorem) - druhy z nich jsou telesa v nem obsazena, v nasem pripade dokonce telesa, postavena z fotonu, obecne z kvant prostoru a takova zveme vlastnim obsahem prostoru, nebo-li existencnim obsahem prostoru, to proto, ze telesa bez tohoto prostoru nemohou existovat, prostor bez techto teles sice ano, ale pak ho nazyvame jiz prostorem - to je take odpoved na tvrzeni, ze telesa vytvareji prostor - dalsi moznosti druheho obsahu prostoru je jeho nevlastni obsah, tj. takova telesa, ktera nejsou postavena z kvant prostoru, ale jsou z kvant kvalitativne rovnocennych, presto ruznych (oba tyto druhy stejnych kvant - ma jednota sveta), ve zvlastnim pripade navaze nevlastni objekt vazby na urovni kvant prostoru, ktere nejsou existencni pro cely objekt, ale pouze pro jeho nejvyssi (resp. jen vyssi) kvalitu - takovy obsah nazyvame systemovym obsahem prostoru, quasiexistencni obsah - priklady: ryba ve vode, clovek ve vzduchu.).
Ale zpet k zakrivovani. Pokusme se dolozit, ze znama telesa jsou existencnim tj. vlastnim obsahem prostoru. Kvalitativni hranici teles, ktera budeme zkoumat, je obsah prazdneho elektromagnetickeho prostoru, tj. fotony. Z minuleho vykladu predpokladame, ze existuje nizsi (gravitacni) prostor, z nehoz jsou postaveny fotony (jeden z vlastnich prostoru fotonu). Pri vytvareni fotonu, ostatne jako pri tvorbe kazde kvality dochazi k synergickemu efektu, ktery vytvari alespon jednu novou vlastnost (kvalita). Pokusme se vypatrat, ktera to je. (Krome jineho je to elektromagneticky prostor a cas.).
Foton muze existovat pouze v pohybu rychlosti svetla. Je znamo, ze v klidu nedisponuje hmotnosti. Ztrata hmotnosti je tedy zaroven jeho zanikem. Vlastnost, ktera se rodi s jeho vznikem je tedy hmotnost. Alespon zatim neni v podezreni ze vytvareni hmotnosti jiny nez tento zpusob. Muzeme do urcite miry predpokladat, ze takto vznikla kazda hmotnost (pri efektech specialni teorie ralativity je ke zvetsovani hmotnosti jiz nutna predchazejici nenulova hmotnost). To vytvari domnenku. ze kazda castice, kazde teleso, je vytvoreno nejakym zpusobem z jedineho mozneho zdroje hmotnosti - fotonu a tak by fotony byl stavebnim materialem znameho sveta a telesa vlastnim obsahem elektromagnetickeho prostoru.
Dolozme tvrzeni o fotonech prikladem a uvahou. Je znamo vytvareni castic z fotonu - napr. elektron-pozitronoveho paru. Snad fyzici nepochybuji o tom, ze spin je nejaky druh vnitrniho pohybu castice (spin=prist). (I rotace telesa je dukazem jeho vnitrni struktury, hovori o tom, ze transformace otoceni napr. u koule, ktera by se nijak ve vnejsim pohledu nemela projevit se projevi - a to hovori o tom, ze kazda cast povrchu je neekvivaletni s kazdou jinou a protoze vnejskove je to nerozlisitelne, musi byt rozlisitelne ve strukture). Neni castice s nenulovou klidovou hmotnosti stojatym elektromagnetickym vlnenim, fotonem (resp. nekolika fotony) v kvantove kleci? (Namitkou by tady mohl byt vlastni spin fotonu, ale je spis opakem.
Spin fotonu ma jednu zvlastnost (stejne jako spin neutrin, paklize by i neutrina mela nulovou klidovou hmotnost, byl by nas prostor a cas nikoliv elektromagneticky, ale neutrino-elektromagneticky !!!). To zvlastnosti je orientace spinu souhlasne nebo proti pohybu castice, ktery nelze zastavit - tedy vnejsimu pohybu castice. Muze to vypadat tak, ze spin je tedy soucasti vnejsiho pohybu castice, dokonce protoze spin je tady soucasti vnejsiho pohybu castice, dokonce protoze spin je vazan na hmotnost, pri zastaveni (i podsvetelnem zpomaleni) castice by prestal existovat, spolu s hmotnosti a zrejme i spolu s castici. Muze to byt tak, ze spin fotonu neni jeho kvazirotaci v kvantovem prostoru kolem osy, resp. nejakym druhem vnitrniho pohybu, ale vnejsim pohybem celeho fotonu - quasirotaci po quasi kruznici ve smeru ci proti translacnimu pohybu (mimochodem by to bylo tvrzeni, ze rychlost svetla pro kazdy foton osciluje kolem namerene hodnoty).
Jestlize jsme si jiz dostatecne dolozili, ze objekty v prostoru jsou vlastne postaveny z elektromagnetickeho prostoru, bude nam o neco jasnejsi vztah teles a prostoru. Videli jsme, ze to, co chapeme jako objekt a vlastnost (prostor) na jedne rozlisovaci urovni, muzeme na podrobnejsi chapat jako dve podrizene kvalitativni urovne objektu. V tomto pojeti prostoru jako konkretniho pole, nemame tedy hmotu a prostor, ale dva "druhy" hmoty. Takto chapana jednota telesa a prostoru jako jednotne trivialni interakci dvou druhu hmoty, kvalitativne podrizenych.
Polozme si ale zdanlive nesmyslnou otazku: Co je hmotnejsi, prostor nebo teleso? Problem tu zacne jiz u terminologie. Ten by nebyl jeste v roce 1900, protoze by se odpovedelo jednoznacne hmotnejsi je teleso, to si muzeme zvazit. Fyzikalne i filosoficky je hmotou teleso. Pozdeji uz by to bylo podstatne slozitejsi. Puvodni termin hmota je nutne rozdelit na terminy hmotnost (tihova a setrvacna) a hmota (objektivni realita). Do te doby vlastnost hmotnost byla reprezentantem, zastupcem hmoty. A tu se ukazalo, ze kazda konkretni vlastnost je pouze relativnim prechodnym znakem hmoty (absolutnim je jen vl objektivne existovat). Pak ale obecne nemuze platit, ze hmotnejsi (objektivne realnejsi) je to, co ma vetsi hmotnost. Nekdo uz snad tusi kam smeruji. Z psychologickych duvodu uvedu nejdrive zaver, ke kteremu se chci propracovat:
Hmotnejsi je to, co je nehmotne.
Demokritos tusil, ze pravou hmotu, je nutno hledat pokud mozno co nejhloubeji. Tusi to i dnesni fyzika elementarnich castic, ktera castice, ktere objevi, deli stale dal a hleda skutecnou hmotu. Co je v zaklade teto snahy hledat kvalitativne co nejniz. Je to zjisteni, ze kazdy objekt existuje pouze relativne, tedy ne zcela totalne. Vzdy je treba pri jeho identifikaci zasah subjektu, takze vysledny produkt - objekt, pouze zastupuje (objektivni) realitu a tak neni totalne objektivni. Reprezentuje realitu, tj. snazi se o zjevne vyjeveni jejich vlastnosti, ale protoze reprezentant je odlisny od toho, co reprezentuje, nikdy se to nedari zcela (chrie - lid a jeho poslanci, realita a jeji odraz je vzdy zjednodusenim). Chceme-li se co nejverneji neco dozvedet o absolutni objektivni realite, musime se snazit vymanit ze "subjektivizujiciho" vlivu libovolne jeji casti (systemu) a jejich konkretnich vlastnosti. Vrstev techto casti je vsak nekonecne mnoho (vse ma vzdy strukturu - negace Zenonova dukazu neexistence prostoru - struktura). A tak, abychom dosli k absolutni pravde musime projit nekonecne mnoha stupni relativni pravdy stale nizsich kvalitativnich urovni (kazdou z nich nakonec odvrhneme zobecneni - priklad Newton - Einstein - obecnejsi). Protoze tuto cestu nelze realizovat v konecnem case pochopitelne absolutnim - tvrzenim o neexistenci absolutniho casu se rovna tvrzeni o neexistenci pohybu a tim cehokoliv vubec, opravme toto tvrzeni na elektromagneticky cas neni absolutni, snazime se alespon co nejvice se priblizit. V tomto pohledu je ale hmotnejsi ((objektivne) realnejsi) to, co je kvalitativne nizsi. A mame-li tedy posuzovat objektivitu treba elektromagnetickeho prostoru vuci gravitacnimu, musime tvrdit, ze gravitacni casoprostor je objektivne realnejsi nez elektromagneticky a to prave proto, ze nedisponuje vlastnosti, ktera vznika se vznikem elektromagnetickeho prostorocasu - hmotnosti.
Tedy blizsi hmote, objektivne realnejsi, hmotnejsi je to, co nema hmotnost, receno terminologii z roku 1900 to, co je nehmotne.
Upozornujeme tady na to, ze pak materialismus neni platny pouze pro vztah hmoty (co to je? ktera uroven) a vedomi, ale pro vztah kazdych dvou podrizenych kvalitativnich urovni. Hmota a vedomi jsou pak jen extremne vzdalenymi urovnemi, kde vse je celkem nazorne a zrejme. Problme idealismus konta materialismus je tedy pouze otazkou vztahu dvou kvalitativnich urovni, s tendenci resit modelove a pristupne tento relativni rozpor na pripade limitne temer absolutnim.
Tedy nizsi uroven ve svem vyvoji muze vytvaret vyssi uroven, ale tato vyssi uroven pak zpetne na nizsi pusobi. Kdyz se z tohoto hlediska podivame na vztah telesa a prostoru, pak opravdu prostor vytvari, ze sebe konstruuje telesa a vytvari tim relativne autonomni uroven - telesa, ktera zpetne pusobi na prostor ( obcas) - zakrivuje jej. To ale znamena, ze jednoducha argumentace, ze zakrivovani prostoru telesy, je dokladem materialismu je nesmysl. Vzato bez druhe poloviny, je to spise argumentace pro idealismus. Prostor telesa vytvari, ale take urcuje, jak se budou pohybovat- obecna teorie relativity.
(fikacek(sabaka)inmail.cz)
Následující: Skutečnost jako přirozená virtuální realita